2015 Československé opevnění - Pražská čára - I
Po nástupu Hitlera k moci se Evropou začal plíživě šířit přízrak blížící se války. Armáda se proto rozhodla vybudovat vlastní obrannou linii. Jako vzor posloužila tehdy spojenecká Francie. Linie se skládala z lehkého a těžkého opevnění. Lehké opevnění bylo nejprve budováno bunkry vzor 36 a posléze vyspělejšími vzor 37. Většinou byly jen o několika mužích. Tyto objekty byly budovány na méně důležitých místech, tam kde se nečekalo takové ohrožení. Naproti tomu těžké opevnění byly objekty pro desítky až stovky mužů. Byly buď samostatně stojící nebo mohli tvořit celek několika podpůrných objektů. Linie se měla táhnout od Jizerských hor po Ostravu.
Další linie obrany vnitrozemí tak trochu kopírovala mapu, ale byla vsunuta do republiky. Jednou z nich byla i Pražská čára.
Letošní léto u nás panovala tropická sucha. Pro nás, co nemáme rádi teplo, hotové peklo. To se odrazilo mimo jiné i na výšce hladin řek i přehrad. Média nás masírují všemožnými „NEJ“. Jedním z nich je i nejnižší hladina přehrady Orlík za poslední léta. V jednom z článků píší o odkrytých torzech zaplavených obcí i o vystoupivším bunkru československého opevnění. V pátek studuji internet a nalézám článek o třech bunkrech, které odhalila nízká hladina Vltavy. Trochu mi vrtá hlavou proč když noviny mají v titulku Orlík, jsou ty bunkry na Slapech. Neřeším, nepátrám, ale konám. Na sobotu hlásí i pěkné počasí, tak jedeme.
Po deváté vyzvedáváme Tondu a za hodinu a půl nás navigace zavádí do Zvírotic. Na úzké cestě musíme asi pět minut čekat než nějaký inteligentní člověk s pražskou značkou vyhází odpadky do kontejnerů. Asi moc nepřemýšlí, protože stojí uprostřed silnice. Proč stavět u kraje, že? Přestože nás vidí v poklidu nosí po jedné igelitové tašce. Intuice nás vede k řece. Jednoho z rybářů se ptáme, jestli neví kde by měl být onen bunkr. Odpovídá, že na tomto břehu kilometr dolu i na horu nic není. Trochu ve mne hrklo co na to ostatní. Pro jistotu se jdu zeptat jiného rybo-lovce. Ten mi ukazuje proti proudu vystupující kupoli bunkru. Vzdálenost cca. 300 m. Přezouváme boty a po břehu jdeme vstříc bunkru. Jeho označení je 126-62-A200Z a jedná se o lehký objekt vzor. 37. Z hladiny kouká asi 1 metr objektu. Břeh lemují chalupy a zaparkované loďky. V jednom z výklenků bunkru se na hladině pohupuje kachna, pravděpodobně nějaká bójka, ale na první pohled se zdá jako živá. Potvora umělohmotná.
Je krásné, slunečné dopoledne. Jdeme se projít i pár set metrů po proudu do zátočiny, kde se řeka zařezává do skal. Překvapuje nás, jak je zde živo. Jak na vodě i na břehu. Stromy zrcadlící se do hladiny řeky hrají všemi odstíny žluté a oranžové. Druhý bunkr vynecháváme a jedeme až ke třetímu. Před tím ale musíme udělat kofeinovou pauzu. V Sedlčanech stavíme na náměstí a jdeme do cukrárny. Krásná čistá cukrárna s příjemným personálem. Objednáváme si chlebíček, zákusek a kávu. Tonda raději 2, protože tuší, že by se druhé zastávky nemusel co skoro dočkat.
Do cesty se nám ještě staví Příčovy se svým torzem větrného mlýna. Mohutné zdivo je vidět na dálku. Jde o větrný mlýn holanského typu. V obci je i pomenší jednopatrový barokní zámeček. Bohužel v nehezkém, chátrajícím stavu.
Parkujeme na parkovišti u restaurace Zrůbek. Nedaleko by se měl nacházet třetí bunkr v této oblasti. Jakmile sejdeme k řece, tak jej vidíme. I tentokrát jde o lehký objekt vzor 37 s označením 126-39-A-180Z. Tento již ční více a dá se k němu i na něj vylézt. Břeh i zde je obsypán rybáři, někteří zde evidentně i táboří. Mladí, starší, bez rozdílu pohlaví.
Neplánovaně-plánovanou zastávkou je hrad Vrškamýk u Kamýku nad Vltavou. Z hlavní silnice číslo 18 je krásná cedule vábící k zřícenině hradu, ale po cestě do Kamýku a pak i v Kamýku není po nějakém označení či směrovce ani tucha. Intuitivně projíždíme město a až v jedné zatáčce je cedule neobvyklého tvaru i barvy, které si jen tak tak všímáme. Tudíž odbočujeme. Po pár kilometrech, kdy už je jasné že jedeme jinam, se točíme a jedeme popátrat znovu. Na kraji města je dřevěná cedule, kterou ač je jistě krásná, nelze při jízdě moc přečíst. Spíš nežli cedule nás trkly lidí, kteří tam někam tím směrem proudí. Hrad se nalézá vně naučného středověkého okruhu. Neseme si s sebou jídlo i pití na piknik. V dřevěném altánu pod zříceninou krájíme sýry, sušenou šunku i klobásu. Bohužel jsem nechal otvírák na víno v autě. Zkouším tedy barbarsky protlačit špunt do láhve. Jako na potvoru láhev prdla. A je po víně. Svačinu tedy pojíme bez růžového vína z Karlštejnských vinic.
Naprosto poslední zastávkou je hráz Orlické přehrady u obce Solenice. Orlická přehrada je největší přehradou Česka. Hráz, po které se dá normálně projet, dosahuje výšky 91 m a je 450 m dlouhá. Zajímavostí je zdejší výtah pro menší lodě. Ty pak mohou pokračovat v plavbě navzdory hrázi. Stmívá se a začíná foukat pěkný vítr.
V Dobříši navštěvujeme ještě cukrárnu. Jestli jsme tu Sedlčanskou vychválili, přestože ta Dobříšská vypadá rovněž pěkně, tak nám dojem kazí mladá prodavačka když nám v první větě oznámí, že končí v 17:00. Přesto si objednáváme po kávě a dortíku. Celkem rozumím, že chce jít domů, ale trocha diplomacie a taktu….
Večer se nořím do internetu a nalézám i ty orlické bunkry. Cíl příštího výletu je tudíž jasný!
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Kartografie Praha, turistické mapy 1: 100 000
Střední Povltaví, č. 24, vydáno 1994
Slapská přehrada, č. 25, vydáno 1992
Server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář