2025 Jarní Wachau díl 2.
Sobota
Nemá pršet, ale minimálně dopoledne nemá být ani teplo. Nejchoulostivější z nás odívá 5 vrstev. Sjíždíme to, co při návratu budeme vyjíždět. Opravdu to kouše všude, kde nejsme chráněni a roura poslouží i pod helmou. Přejíždíme most na protější stranu Dunaje, kde se napojujeme na cyklostezku. V plánu je okolo 60 km.
Cyklostezka vede už zpočátku vinicemi a místy jsme hned vedle řeky, respektive na její úrovní. Značení je solidní. Míjíme kostel sv. Quirina v Unterloibenu. První větší zastávkou je tak Dürnstein jehož modro-bílá kostelní věž augustiniánského kláštera je další dominantou Wachau. Věž je krásná, klášter už ne tolik. Tuším, že odsud jsou některé momenty filmu …… Vedle je bývalý klášter klarisek (klášter chudých sester sv. Kláry), z jehož některých budov je hotel. Klarisky jsou žebravý řád, obdoba řádu františkánů. Zajímavostí je věznění krále Richarda I., známého jako Richard Lví srdce, na zdejším hradě. Z hradu nad městem zůstala jen zřícenina. My pokračujeme stezkou k Weißenkirchenu, kde je farní kostel Nanebevzetí Panny Marie a dále k Wösendorfu s farním kostelem sv. Floriána. Za městem je opevněný kostel sv Michaela, zajímavá stavba, které připomíná tvrz. Městečko Spitz je prvním větším městem na trase, my ale pokračujeme dál a hledáme, kdy bychom nějaký veltlín potkali. To se nám daří až v Schwallenbachu ve stánku u stezky. Kupodivu nepotkáváme moc, tedy spíše žádný otevřený sklípek či vinařství. Víno ale ve stánku bylo zajímavé. Konečně se objevují na cestě i spolu cyklisté, většinou elektrikáři, mladí elektrikáři. Přes Groisbach pokračujeme dál. Zvažujeme, kam zajít na oběd, ale zase nic moc nepotkáváme. Kousek u Grimsingu už máme natočeno přes 35 km a nastává trochu panika, když je dosavadní počet kilometrů násoben dvěma. Ještě nejsme v cíli a už to vychází o deset víc. No pokračujeme až do Emmersdorfu. Naštěstí, a to zdůrazňuji naštěstí hned na začátku je stánek s grilovanými rybami. K rybě si dáváme pivo na žízeň. Ryba je výborná. Škoda, že je z moře. Nálada se zlepšuje, tak přejíždíme most a jedeme do Melku. Tady usedáme hned v první zahrádce a doplňujeme cukr, kofein i veltlín. Všem je nám jasné že padne rekord. Jedeme dolů po náměstí a pak přes most zpět na cyklostezku. Na začátku Spitzu stavíme ve vyhlédnuté restauraci. Šplhat se musí. Wösendorfem, jak projíždíme opačně, potkáváme vinařství našeho příjmení. Škoda, že mají zavřeno. Spitz jsme dopoledne jen projeli, tak se jedeme podívat aspoň na náměstí ke kostelu sv. Mořice. Dürnstein se blíží a blíží se další zastávka. Je potřeba nemyslet na číslo, to se bude blížit 3 cifrám. Na konci města objevujeme menší vinotéku, kterou obsluhují 2 babičky. Testujeme několik veltlínů. Necháváme si najít vždy jiné víno. K vínům toho ještě moc nepadlo. Místní vinaři si vytvořili vlastní klasifikaci vín. Steinfeder, Federspiel i Smaragd. Pořadí by mělo odrážet i kvalitu. Steinfeder je základní kategorie s obsahem alkoholu do 11,5 %, cukernatostí min 15° a je vždy suché. Název je odvozen od místní trávy. Pěstují se v nejnižších partiích a jsou určena k okamžité konzumaci. Federspiel je nejčetnější zdejší produkcí s alkoholem mezi 11,5 - 12,5 %, cukernatostí hroznů min. 17° a hodí se ke kratší archivaci. Název odráží jakési vábidlo používané při sokolnictví. Sokol je i znakem kategorie. Smaragd by měl být pomyslným vrcholem klasifikace a klenotem mezi víny. Obsah alkoholu od 12,5 %, cukernatost hroznů min. 18,5° a réva je z nejvyšších a nejslunečnějších teras. Archivace i nad 25 let. Jméno je po malé modrozelené ještěrce, která je i ve znaku kategorie. A teď něco k našim vjemům. Mohl bych dalekosáhle cosi popisovat a diplomaticky komentovat. Ale jednoduše řečeno, jsme zatím zklamáni. Nehodnotím každou jednotlivou sklenku, ale celkový dojem. Vína jsem čekal hezčí, osobitější, šťavnatější, komplexnější, zapamatovatelnější, prostě něco, co někdy ještě jednou rád zakusím. Bohužel. Vedle toho nikde (tam kde jsme jeli, šli) otevřené vinařství, občas stánek nebo v městě vinotéka. Dále cena. Košt v hodnotě láhve v Toskánsku či sklenky 20letého ryzlinku na Mosele. Myslím, že i v Barolu, Chateauneuf du Pape nebo Montalcinu bylo levněji. Je to konstatování, nic víc. Stejně jsme ochutnávali. Čeká nás dojet do Steinu, pak přes Dunaj a do cíle stoupáníčkem. Krásný výlet končíme s krásnými 90-ti kilometry v sedle a pocitem, že to vzadu dole není naše.
Neděle
Nevstává se nám nijak lehce, ale těšíme se do pedálů, ale hlavně na ochutnávky. Jedeme stejným směrem, ale po naší straně řeky. Tzn. po druhém břehu než-li včera. (Naprosto stejné věty mám i u výletu 21. 4. 2016, také neděle na Mosele). Co naplat, když tomu tak je, tak to nebudu měnit. Chci usednout na sedlo a ejhle skoro se odrazím, jak to bolí. Sjíždíme kopec a na cyklostezku se napojujeme na naší straně toku. V plánu máme výlet, ale s ohledem na včerejší výkon jen krátký. Do Dürnsteinu se hodláme dostat přívozem, ten jezdí z nedalekého Rossatzbachu.
Máme i štěstí jede nám to za deset minut. Stěží stíháme udělat pár fotek. Nakládáme kola, která za pár minut vykládáme na protějším břehu. V městě už víme, co kde je a jedeme rovnou do vyhlédnuté restaurace na „Marillenknödel“, já si dávám „Spargel“ Krásný zážitek. Vinotéky jsou ještě zavřené, jedeme se podívat k hradní zřícenině. Bohužel s koly to není dobrý nápad, tak se vracíme. Taky mi kloužou tretry po kamenech. Po návratu bloumáme, v jedné vinotéce chutnáme veltlín, Federspiel i Smaragd, v druhé ryzlink a burgundské bílé. Stále čekáme až otevřou babičky. Mají skoro hodinové zpoždění. Krásný život v důchodu. Pijeme Veltlíny, pijeme ryzlink i burgundské a sluníčko se začíná projevovat. Jedeme do Křemže, na druhý pokus